Řeč o budoucnosti Evropy 2026

Karel Habsburský: Evropa musí převzít odpovědnost 

Válka Ruska proti Ukrajině a Evropě, aktivity osy zla proti západnímu hodnotovému systému, ale také výhrůžky amerického prezidenta Trumpa vůči Dánsku nutí Evropu k přijetí evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Karel Habsburský ve svém "Projevu o budoucnosti Evropy" při příležitosti svých 65. narozenin dne 11. ledna 2026.

Řeč o budoucnosti Evropy

kterou dne 11. ledna 2026 ve Vídni při příležitosti svých 65. narozenin pronesl Jeho císařská a královská Výsost Karel Habsburský, arcivévoda Rakouský

Vážená paní ministryně zahraničních věcí, pane ministře, excelence, dámy a pánové, milí přátelé!

Při přípravě tohoto již sedmého projevu o budoucnosti Evropy, který jsem, s jednou výjimkou, vždy pronášel v den svých narozenin, jsem si znovu prošel předchozí projevy. Stále platí klíčové poselství z minulých projevů, které lze shrnout takto: Evropa stále žije v pohodlné iluzi sociálního státu, jehož hlavním úkolem je rozdělovat bohatství, nikoli ho vytvářet. Hrozba ze strany Moskvy, Pekingu a zbytku osy zla vzrostla. Z hlediska bezpečnostní politiky je závislost na USA stále problémem. Co se změnilo, je politika USA, kterou velmi dobře shrnuje nová bezpečnostní strategie. V zahraniční politice se stále jedná podle zvláštních zájmů jednotlivých zájmových skupin, často na úkor celé Evropy. Je tedy na čase, abychom se tomu již dále nevzpírali, ale přijali odpovědnost.

Některé věci však byly předvídatelné. Od konce druhé světové války je zřetelný posun zájmu USA od prostoru Atlantiku směrem k oblasti Tichomoří. Vzpomínám si na rozhovor ve Washingtonu. Můj partner měl na zdi mapu USA s vyznačenými body, které směřovaly od pobřeží Atlantiku k Tichému oceánu. Poslední bod byl tehdy někde uprostřed. Ukazoval, jak se v průběhu času posouvají politické priority. Rozhovor se odehrál ještě v minulém tisíciletí. Tento vývoj byl tedy dlouho předvídatelný, ale v Evropě byl zjevně ignorován, protože to bylo pohodlné.

V nové bezpečnostní strategii USA je ze strany současné administrativy světové velmoci číslo jedna zcela zřejmá podpora protievropských sil v evropských zemích. Americký viceprezident J. D. Vance to již jasně vyjádřil ve svém projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Prezident Trump svým výrokem, že EU je tu jen proto, aby "to screw us", tedy, v přátelském překladu, aby poškodila USA, dal jasně najevo, že si o evropské integraci nemyslí nic dobrého.

Abychom použili termín "zlomová doba": jedná se o nový zlom. To, že se vše odehrává pod titulem konzervativního obratu v USA, lze interpretovat pouze jako špatný vtip.

Ronald Reagan a papež Jan Pavel II.

Máme-li na mysli velkého konzervativního prezidenta ve Washingtonu, pak je jím Ronald Reagan, který byl nejen zastáncem a podporovatelem evropské integrace, ale také jasně věděl, že nepřítel nesídlí v Bruselu ani v žádné jiné evropské metropoli, ale v Moskvě a v dalších hlavních městech osy zla. Byl to on, kdo přispěl k tomu, že Gorbačov musel odstranit železnou oponu, respektive přijmout její odstranění. Nebyl však sám, neměli bychom zapomenout na Jana Pavla II., svatého otce, který při své návštěvě tehdy ještě komunisty ovládaného Polska svým výrokem "nemějte strach" povzbudil lidi, aby se postavili za svobodu.

Toto poselství platí i dnes pro celou Evropu. "Nemějte strach." Jako Evropané neodmítejme výzvy a přijměme je zodpovědně. Přes veškerou kritiku, kterou můžeme vznést proti množství problematických politických rozhodnutí v Evropě, má Evropa stále potenciál být vnímána jako geopolitický aktér.

USA mají plné právo nezávisle na Evropě definovat své zájmy. Nechci zde diskutovat o tom, zda to, co je uvedeno v aktuální a hojně diskutované bezpečnostní strategii a údajném neveřejném přípravném dokumentu k ní, skutečně slouží zájmům USA, nebo jen oligarchii v USA. Musíme se soustředit na Evropu.

Evropa nemá právo požadovat od USA, aby byly odpovědné za naši bezpečnost. Jistě, pro USA bylo dlouho pohodlné považovat Evropany pouze za malého bratra, o kterého se postarají. To, že například Německo pod vedením ministra obrany Guttenberga zrušilo povinnou vojenskou službu, nebylo pouze rozhodnutím z pohodlnosti v Berlíně. Bylo to zcela v souladu se sebevědomím USA jako světové velmoci číslo jedna.

Jednou mi zástupce menšího státu, který po pádu železné opony vstoupil do NATO, vyprávěl, že Američané tehdy tvrdili, že nemají zapotřebí letectva. Tuto starost že převezme velký bratr z Washingtonu. Malý bratr z Evropy se ovšem rozhodl: vlastní letectvo potřebujeme. Bylo moudré a správné rozhodnutí, to za prvé, a za druhé to ukazuje, že i malý bratr může převzít odpovědnost, pokud chce.

Ale vraťme se ještě jednou k bezpečnostní strategii USA, která před měsícem vzbudila velký zájem médií. Dočkala se mnoha interpretací a některé věci, které jsou v dokumentu skutečně uvedeny, se příliš neslučují s podivným appeasementem vůči Putinovi. Kromě chvály na současného prezidenta ve Washingtonu bezpečnostní strategie formuluje postoje, které jsou již dlouho známé. USA chtějí zůstat světovou velmocí číslo jedna, a to ve všech oblastech, od vojenské moci přes nejsilnější ekonomiku až po technologické prvenství. Proti tomu nelze nic namítat.

Kdo je světovou velmocí číslo jedna

Podobná přání (kromě světové velmoci) byla formulována také v dokumentech EU, jakými jsou Lisabonská strategie nebo Zelená dohoda. Z preciznosti amerického dokumentu by se Evropa mohla hodně naučit. Konkrétně mám na mysli závazek k obranyschopnosti a téměř nezávislosti v otázkách energetiky.

Novinkou je odmítání imigrace. Na rozdíl od Evropy, kde masivní imigrace v uplynulém desetiletí vedla k výrazným narušením, USA se díky imigraci staly tím, čím jsou dnes. Stejnou novinkou je kritika volného světového obchodu, v dokumentu formulovaná. Je to překvapivé, protože právě volný obchod učinil z USA i Evropy vedoucí světové mocnosti.

Dokument obsahuje také momenty, které znějí protichůdně. Například se zde hovoří o tom, že USA vyrábějí nejlepší produkty na světě. Na druhé straně se kritizuje obchodní deficit, což zase vede ke kritice volného světového obchodu. V tomto ohledu se američtí spotřebitelé zjevně neshodují s vedením Bílého domu, protože pokud by americké produkty byly nejlepší, těžko by Američané dávali přednost produktům z Evropy a dalších zemí.

Mimochodem, to je silná stránka, kterou Evropa ve svém partnerství s USA může využít. K tomu bychom však po čtvrt století jednání měli být konečně připraveni schválit Mercosur, obchodní dohodu s některými jihoamerickými zeměmi!

Dámy a pánové, nyní jsem záměrně hovořil o partnerství, protože to je v americkém strategickém dokumentu několikrát zmíněno, včetně partnerství s Evropou, a to konkrétně v souvislosti se zachováním svobody a bezpečnosti jako součásti západní identity.

Právě v otázce identity však dochází k několika závažným nedorozuměním, která částečně vycházejí z odlišných interpretací, ale zčásti také odrážejí jasné odmítnutí evropského sjednocení, jak již bylo zmíněno výše.

Strategický dokument oslavuje národní stát. To lze vysvětlit historií USA a tím i sebevědomím USA, ale ne zcela to odpovídá evropskému chápání. Když se v USA hovoří o "nation building", znamená to, že stát je národ. Kdo imigruje do USA – alespoň podle dosavadního chápání – stává se součástí amerického národa.

Ačkoli byla tato interpretace v Evropě do značné míry převzata, přesto se příliš nehodí k ideji národních států v Evropě, které spíše připomínají velké kmenové společenství než národ, složený z mnoha přistěhovalců, jako je tomu v USA.

Národní stát a jeho chyby

Evropa znala nadnárodní říše a společenství států. USA jsou něco jako nadnárodní stát, i když je to interpretováno jinak: zejména díky principu melting pot of nations, tedy splynutí mnoha národů do jednoho nového národa. Evropa však zná rozdíly, které nemusí nutně znamenat nepřátelství. Myšlenka národních států v Evropě ovšem vychází z nacionální ideje, která odmítá nadnárodní řád.

V americkém strategickém dokumentu to celé vyústí v podporu takzvaných vlasteneckých sil. V tom ohledu se vracíme k projevu amerického viceprezidenta J. D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci a v této souvislosti musíme některé pojmy uvést do správného kontextu. Vážené dámy a pánové, dochází zde přinejmenším k pojmovému zmatku, ne-li k úmyslnému překrucování významů v orwellovském smyslu.

V evropském parlamentu známe sdružení politických stran pod názvem "Patrioti pro Evropu". Už v tom názvu jsou obsaženy dvě nepravdy. Nejedná se o patrioty, ale o částečně brutální nacionalisty. A rozhodně nejsou pro Evropu. Koncepce těchto stran je založena na faktickém zrušení evropské integrace a návratu k čisté spolupráci vlád bez společných institucí.

Dvojitá velezrada falešných patriotů

K tomu je třeba dodat, že většina stran, sdružených v této frakci, je nějakým způsobem spojena s Putinem, který zcela jasně usiluje o ovládnutí Evropy. Jsou novou pátou kolonou Moskvy (ta stará z komunistické éry stále existuje) a dopouštějí se tak dvojité velezrady: vůči vlastní zemi i vůči Evropě.

Druhé překroucení pojmů se u těchto takzvaných patriotů pro Evropu projevuje v zneužívání pojmu střední Evropa. Vzpomeňme si, že tuto frakci založily strany z Maďarska, Česka a Rakouska, které také tvrdily, že hájí středoevropskou myšlenku proti Bruselu.

Střední Evropa, tato idea nadnárodní říše, kterou známe z historie, nemá s těmito nacionalisty absolutně nic společného. Právě jejich myšlenky vedly ke zničení Střední Evropy.

A ještě jeden, třetí pojem, zde musíme objasnit, protože jej mimo jiné ráda používá tato nacionalistická, protievropská skupina ve svém odporu k Evropské unii: pojem subsidiarity. Jedná se o princip, že větší celek nesmí regulovat to, co lze uspokojivě regulovat na úrovni menšího celku.

Pojem subsidiarity však sahá mnohem hlouběji než jen jako regulační princip, a samozřejmě také hlouběji, než jen vztahy mezi Evropskou unií a členskými státy. Uveďme k tomu citát z encykliky "Quadragesimo anno", v níž papež Pius XI. formuluje velmi jasnou definici.

Ale než se k tomu dostanu, dovolte mi, dámy a pánové, ještě jednu poznámku k bezpečnostní strategii USA, konkrétně k tajnému návrhu, který údajně vůbec neexistuje, ale který vyvolal ještě větší rozruch než verze, která byla nakonec zveřejněna.

Jsou zde totiž zmíněny některé země, které by se údajně měly odtrhnout od Evropské unie, aby tak došlo k jejímu rozpadu. Jednou z těchto zemí je Rakousko. To možná některé překvapí, protože Rakousko v Bruselu nijak zvlášť nevyniká. Ale pokud bych se nyní tvářil, jako by tento tajný dokument byl pravý, a pokud by v něm Rakousko skutečně figurovalo, pak autoři této strategie znají Rakousko lépe než mnozí v Rakousku. Moderní idea evropské integrace je totiž rakouská idea. Byla formulována ve Vídni Richardem Coudenhove-Kalergim, který v roce 1922 publikoval svůj článek "Paneuropa. Ein Vorschlag" (Paneuropa. Návrh). V roce 1926, tedy před 100 lety, rovněž zorganizoval první velký panevropský kongres ve Vídni.

Moderní idea Evropy pochází z Rakouska

Kdo chce zničit nějakou myšlenku, musí zničit její jádro. Logickým krokem by tedy bylo vyvést Rakousko z EU. Partneři k tomu v podobě falešných patriotů by již byli definováni, ale kdo se podíval na prosincové průzkumy veřejného mínění, vidí, že šance na úspěch jsou malé.

Této skutečnosti by však měli využít všichni Evropané! Pro většinu Evropanů má Evropa zcela zřetelně co nabídnout. Jedná se o jasné vyznání, které však nesmí být zneužito jako polštář k odpočinku, ale představuje silný základ pro silnou, nezávislou a politicky akční Evropu.

Vraťme se nyní k subsidiaritě a její definici papeže Pia XI. v encyklice "Quadragesimo Anno". V ní popisuje "sociálně-filozofický princip" (subsidiaritu), který "nelze zpochybňovat ani vykládat" než takto: " Stejně jako to, co může z vlastní iniciativy a vlastními silami vykonat jednotlivec, nesmí mu být odňato a přesunuto do společenské působnosti, stejně tak je nespravedlivé, aby širší a nadřazené společenství využívalo toho, co mohou vykonat a k dobrému konci dovést menší a podřízená společenství: je to velmi škodlivé a narušuje to celý společenský řád." Pius XI. argumentuje, že při dodržování tohoto principu fungují jednotlivé složky společnosti mnohem lépe, než když se státní moc vměšuje do všech oblastí: "Čím lépe je dodržována hierarchie různých společenských skupin prostřednictvím přísného dodržování principu subsidiarity, tím silnější je společenská autorita a společenský vliv, a tím lepší a šťastnější je také stav státu."

Subsidiarita je tedy protikladem státu, který vše reguluje a který si nárokuje výlučnou suverenitu, tak jak to činí národní stát. Subsidiarita je zakotvena v evropských smlouvách, i když pouze technicky. Co nám však brání požadovat konkrétní obsah subsidiarity?

Podle definice Svatého otce – a já tuto definici stále považuji za nejlepší – je subsidiarita za prvé rozhodným argumentem pro štíhlý stát, a za druhé argumentem pro právní stát. O právním státě dnes rádi hovoříme, o liberálním právním státě, ale máme na mysli pouze technickou definici povinnosti dodržovat zákony, aniž bychom brali v úvahu skutečný obsah liberálního právního státu. Zní totiž: "Právní stát chrání právo a svobodu!" Právní stát si nevynucuje soukromé představy o štěstí nebo blahobytu pro všechny. Právní stát plně akceptuje rozmanitost a odlišné osobní představy o společném soužití, pokud tím nejsou ohrožena práva a svobody ostatních.

Právní stát chrání právo a svobodu.

Právní stát neprohlašuje určitou ideologii za jedinou platnou. To je v demokratickém společenství logické, protože jde o soutěž principů a zásad. Právní stát odmítá pouze ty ideologie, které se řídí autoritářskými až totalitními koncepcemi nebo zastupují zájmy států, které jsou autoritářsky až totalitně řízeny.

Malý příklad, který jasně ilustruje, co tím myslím. Nedávno odvysílala stanice "Arte" dokument o plánech USA na zničení Evropy. Zničení Evropy je zde viděno především jako dílo takzvané pravice nebo extrémní pravice: staré komunistické sítě tu nejsou zmíněny. To lze ještě považovat za nepřesnost. Jakou politiku však falešní patrioti v kombinaci se silami z USA prosazují jsem již vysvětlil.

To ovšem znamená: Těžiště (tato extrémní pravice) shledává mimo jiného v národě nebo "v rodině s mužem, ženou a dítětem jakožto přirozené jednotce a základu společnosti. Klasika extrémní pravice". "Arte" je financována z veřejných prostředků, především z Německa a Francie. Podle té definice zde pravděpodobně sedí mnoho pravicových extremistů, kteří stejně jako já sdílejí pozitivní obraz o rodině. A pak se divíme, že právě tito falešní patrioti, proti kterým chceme bojovat, přitahují zklamané lidi, ty, kteří ještě mají víru a cení si hodnoty rodiny.

Ve skutečnosti se tím podporuje polarizace společnosti. Právě ta polarizace, kterou evropská společnost trpí v mnoha oblastech, protože ideologická jednostrannost je prakticky nařizována státem. To ovšem nemá nic společného s právním státem, ani s demokracií, to je zcela jasné zneužití veřejných prostředků a statutu veřejnoprávní stanice.

Vážené dámy a pánové! Všichni víme, že v Evropské unii bylo a stále je pácháno mnoho politických chyb. Musíme na tyto chyby neustále upozorňovat. A ti, kteří tyto chyby spáchali a stále páchají, nemají právo nás zařazovat do kategorie falešných vlastenců, jací bohužel v některých zemích EU zasedají ve vládě. Kde jinde najdeme větší oddanost Evropě, větší oddanost nadnárodnímu řádu, větší oddanost svobodě a právnímu státu než ve všech organizacích, které se účastní dnešního setkání?!

Před chvílí jsem odmítl praxi všeregulujícího sociálního státu, protože požaduji odpovědnost jak od svobodných občanů, tak od politiků. Proto ještě jedna vedlejší poznámka k politickým chybám, s nimiž se potýkáme, než se vrátím k zahraniční a bezpečnostní politice a tím k myšlence geopoliticky schopné Evropy.

Pokud ti samí politici, kteří kdysi prosadili Green Deal a zákon o dodavatelských řetězcích, nyní couvají, protože je dohnala realita, je zřejmé, že máme v politice personální problém. Kde je odpovědnost politiků? Podle jakých kritérií se přijímají zákony jako bezalternativní, aby se pak ještě předtím, než vstoupí v platnost, musely opravovat?

Stát nemůže regulovat všechno a ani by všechno regulovat neměl! Stát musí stanovit rámcové podmínky v duchu politiky pořádku, čímž zajistí právní jistotu a zabrání byrokratizaci, a musí zajistit vnitřní i vnější bezpečnost. Za to platíme daně a poplatky. Čím větší jsou vnější hrozby, tím smysluplnější je spolupráce v rámci společenství hodnot, jakým je EU se svými společnými institucemi.

Největší hrozbou pro Evropu je již několik let vyhlazovací válka Moskvy proti Ukrajině. Válka, jejímž cílem je zničení státu a národa a která zároveň směřuje k rozdělení Evropy, aby ji bylo snazší ovládat. Již dříve jsem zdůraznil, že pátá kolona Moskvy, od falešných patriotů po staré komunisty, se zde dopouští velezrady.

Moskevská koloniální říše

Zabýváme-li se takzvanou Ruskou federací, musíme dodržovat několik zásad, které nám pomohou vést seriózní politiku vůči Moskvě: Rusko vzniklo dobýváním a je udržováno pohromadě terorem. Tato moskevská koloniální říše – tento název je vhodnější než Rusko – zná pouze dva stavy: válku nebo přípravu na válku. Je expanzionisticky orientovaná. Jakmile je nějaký národ poražen a podroben, je využit v další expanzivní válce. Lež je výrazem moci moskevského vládce. I když si je vědom, že všichni ostatní vědí, že lže, smí lhát, protože má tu moc.

Jakmile si tyto zásady vezmete k srdci, nemělo by být těžké – pokud se hlásíte k evropským hodnotám – za prvé najít strategii pro jednání s Moskvou a za druhé konečně jasně definovat, co je cílem podpory Ukrajiny.

Dovolte mi, dámy a pánové, tyto cíle konkrétně formulovat: obnovení územní celistvosti a suverenity Ukrajiny, reparace ze strany Moskvy, a změna režimu v Moskvě. Případ Putina musí být projednán před mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny.

Ale není to jen moskevská koloniální říše, která přímo útočí na právní stát na mezinárodní úrovni, tedy na řád založený na pravidlech. Čína se netají tím, že lidská práva ji vůbec nezajímají. Její agresivní zahraniční politika v kombinaci s hospodářskou politikou, zaměřenou na závislost, na pozadí komunistické ideologie představuje obrovskou hrozbu pro svobodný svět. Komunismus bohužel nezmizel, na to nesmíme zapomínat! Peking jasně říká, že chce připojit Tchaj-wan. V případě nutnosti i za použití vojenské síly.

Pokud my, západní svět, v jednání s Ruskem neprokážeme, že bráníme řád založený na pravidlech, abychom nesklouzli do celosvětové anarchie, ve které si již zmíněná osa zla bude myslet, že si může násilím vzít, co chce, pak se Čína k vojenskému útoku na Tchaj-wan odváží.

Jinými slovy: pokud nejsme připraveni bránit řád založený na pravidlech na Ukrajině, pak se celosvětově exponenciálně zvyšuje nebezpečí války.

Rozdělená Evropa tyto výzvy nezvládne. To dokazují i pokusy amerického prezidenta Trumpa přes hlavy Ukrajiny a Evropy uzavřít s moskevským tyranem Putinem dohodu, která možná přinese prospěch oligarchickému okolí obou zmíněných pánů, ale nepřinese mír.

Mír musí být také spravedlivý.

Tím se vracím k požadavku, který jsem ve svých projevech opakovaně vznášel a který budu vznášet i nadále: Evropa, Evropská unie potřebuje skutečnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Evropská zahraniční politika neznamená pouze koordinaci zahraniční politiky 27 členských států – a doufám, že jich bude více – prostřednictvím vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale také ministerstvo zahraničních věcí EU s ministrem zahraničních věcí (nebo ministryní zahraničních věcí) v čele.

K tomu potřebujeme jádro evropské ústavy, v níž bude přesně tato zahraničněpolitická kompetence pro Evropskou unii zakotvena. To by mimochodem odpovídalo všem požadavkům subsidiarity. Stejně jako je nyní každý ministr zahraničních věcí podřízen parlamentní kontrole své země, byl by ministr zahraničních věcí EU podřízen parlamentní kontrole Evropského parlamentu, který je volen přímo občany EU.

Evropa potřebuje skutečnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku

Zde se přesně jedná o otázku suverenity, o které tak rádi hovoří mnozí národní egoisté. Suverenita, dámy a pánové, totiž v konkrétním případě znamená mít schopnost jednat a utvářet. Evropská zahraniční politika by oproti čistě národní politice přinesla jednoznačnou přidanou hodnotu.

Společně můžeme vyvinout strategie, jak se vypořádat se změnami v geopolitice a také v geoekonomice. Co například znamená globální oteplování pro světové obchodní trasy? Mám na mysli severovýchodní průchod, který se stane možným, až roztaje ledový oceán.

Mám ale na mysli také evropskou strategii vůči možné dekolonizaci moskevské koloniální říše. V některých zemích již existují programy, v nichž jsou politici z různých utlačovaných národů této koloniální říše připravováni na to, aby takový scénář zvládli pokud možno bez krveprolití.

Ještě jsem nemluvil o rozvoji našich vztahů se státy Latinské Ameriky ani o konkrétní strategii pro Afriku. Rusko, Čína a částečně i USA mají v těchto regionech značný vliv. Většinou nikoli ve prospěch těchto regionů, a spíše na úkor Evropy.

Vážené dámy a pánové, milí přátelé, všichni, kdo se zajímáme o politiku, jsme sledovali události posledních dnů. Nemám na mysli jen nedávné protesty proti režimu v Teheránu, které ukazují, že touha po svobodě může být potlačována pouze dočasně. Samozřejmě, že si i Íránci zaslouží svobodu, demokracii, lidská práva a právní stát. A také se o to zasazují.

Aby nikdo nepochopil mé poznámky o svržení diktatury Madura ve Venezuele špatně: pro tohoto komunistického utlačovatele neuroním ani slzu. Musíme se však ptát, co znamená způsob jeho svržení a zatčení Spojenými státy. Již citovaná Národní bezpečnostní strategie USA zdůrazňuje Monroeovu doktrínu. "Amerika Američanům." Opouští tím USA pod vedením Donalda Trumpa skutečně řád založený na pravidlech? Vracíme se k takzvanému právu silnějšího? Budou tím celé regiony definovány jako součást sféry vlivu hegemona, ve které bude rozhodovat pouze tento hegemon? Pokud je tak snadné vyřadit protivzdušnou obranu dodanou z Moskvy, proč se Ukrajině nedají prostředky, aby to mohla udělat? Znamenají sféry vlivu, že Putin a Trump nyní mohou tak snadno uzavřít dohodu o Ukrajině? Co to znamená, když manželka zástupce šéfa kabinetu Donalda Trumpa již zveřejnila mapu Grónska v barvách americké vlajky? Co znamená, když USA před několika týdny zrušily sankce proti diktátorskému režimu Lukašenka v Bělorusku?

Nemám křišťálovou kouli, ze které bych vám mohl předpovědět budoucnost. A nejsem ani deterministou, který si myslí, že vše je již předem dané. Co však mohu s jistotou říci, je, že to vše se nás Evropanů bude týkat! Právě proto si my, Evropané, musíme položit otázku, zda chceme i nadále setrvávat v samolibém pohodlí a stát se tak hříčkou mimoevropských mocností, nebo zda se chceme stát samostatným aktérem na světové politické scéně. Stále máme možnost, stále máme časový prostor, abychom byli nezávislým aktérem. Myslím, že je všem zde přítomným jasné, že jasně upřednostňuji tuto variantu.

Nesmíme se tomu bránit, jako Evropané musíme převzít svou odpovědnost!

(dle Paneuropa Österreich, red. překlad Řád sv. Jiří, evropský řád Domu Habsbursko-Lotrinského, ČR)